První plány na spojení ostrova s německou pevninou „suchou nohou“ vznikly již počátkem 20. století, kdy se z města Westerland stávalo stále populárnější přímořské letovisko, navíc s vysokým strategickým námořním významem. V té době ovšem postačoval k dopravě na ostrov přívoz v podobě kolesových parníků, které jezdily z města Hoyer na pevnině do zátoky Munkmarsch na ostrově, jejichž jediným problémem byla ledová tříšť v moři v zimním období.
Po skončení války (1. sv.) a ztrátě výrazné části Šlesvicka ve prospěch Dánska, kdy se města Tondern a Hoyer ocitla v Dánsku a k přepravě na ostrov Sylt bylo pro Němce nutné si opatřovat dánská víza.
Stavba byla zahájena v květnu roku 1923, a již po čtyřech měsících bylo staveniště postiženo ničivou bouří, kdy bylo přívaly mořské vody odplaveno prakticky celé vybudované těleso. Proto byla trasa hráze přeložena mírně k severu, a v této nové poloze byla již bez větších problémů dobudována.
Na stavbě bylo zaměstnáno průměrně 1000 až 1500 dělníků, přemístěno bylo 36 mil. kubíků zeminy (většinou písku a jílu) a použito bylo 320 000 tun kamene. Šířka hráze je v její patě 50 metrů. Průměrná výška 6,30 metru zajišťuje, že koleje jsou minimálně o dva metry výše, než je maximální hladina rozbouřeného moře. Celé těleso hráze bylo dobudováno v červenci 1926 a ještě necelý rok trvaly dokončovací práce včetně položení kolejí ze stanice Klanxbüll na pevnině do nové stanice Westerland na (někdejším) ostrově.
Prvního června 1927 byla jednokolejná železniční trať přes hráz uvedena do provozu.
Slavnostní vlak s prezidentem Paulem von Hindenburgem v poslední stanici na pevnině, Klanxbüllu 1. června 1927. snímek Züge 3/2007
Fotomontáže, ale vypadá to dobře:
Zdroj: http://www.warez.k-report.net/clanky/os ... nburgdamm/
