Zadní trakt chrámu nabízí venkovní expozice. Buddha stokrát jinak a je tady i ten na kost štíhlý chlápek pod posvátným stromem. Ale toho jste už viděli.
P4180861a.jpg
P4180859.JPG
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory. Pro jejich zobrazení se zaregistrujte a přihlaste.
Vycházíme ven a před branami chrámu si všímáme prvního parního válce na Srí Lance. Náš samozvaný průvodce nám navrhuje, že spolu navštívíme diamantový důl (uprostřed Colomba????) a to byl taky jeho poslední kousek.
P4180863.JPG
/161/
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory. Pro jejich zobrazení se zaregistrujte a přihlaste.
Měla jsem v úmyslu popsat vám okružní cestu do středu země, ale kvůli rozbíhavosti a zabíhavosti myšlení se nedokážu překlenout přes některé věci, jako třeba roztomilá stromová myš na pláži, takže vám to sem budu dávat na přeskáčku, jak si vzpomenu, vám je to stejně jedno. MATALE Matale je absolutně bezvýznamné městečko na úpatí Centrálního pohoří. V průvodci byl uveden jediný záznam - že je zde Centrum kultury a národních řemesel. Přestože nás Srílančani velmi ochotně navigovali, asi si z nás dělali prdel, protože nás posílali "na konec cesty a doleva" a tak....až jsme dojeli k baráku, kde na nás přes plot řval dino.
To ale taky nebylo Národní umělecké centrum řemesel, ale dětské hřiště (globalizace - Srí Lanka má spoustu svých vlastním příšer, mnohem malebnějších a hroznějších, než ptechorydoskodaptyl, ale tady ho prostě chtěli mít).
Usoudili jsme, že na řemesla kašleme a jedeme dál, do cíle, do Kandy. Když jsme se vrátili zpět do města, popatřili jsme největší zajímavost této ospalé díry, a to výkop, do kterého kladli dělníci nějaké kabely a táhl se podél celé hlavní třídy městečka. Zajímavé na něm bylo především to, že jim chybělo kus místa, tak ukousli přední stranu všech baráků, ale zbytek nechali stát. Tento čistý řez byl tak radikální, že někde nestihli lidi ani odnést nábytek.
Když jsme se pokochali a koupili si vodu ve stánku se suvenýry (růžový Batman budiž, ale nafukovací svatý Mikuláš v kožešinou lemované kombinéze? Tady, kde jediné kožešinové zvíře je malá veverka, nebo spíš takový stromový myš, co běhá na pláži po palmách a krade jídlo z kabelek....no nic)
, zamířili jsme pryč a v tom jsme to uviděli - "Tyvole, viděls už někdy takové termitiště??"
Tak dál. Už jsem se nedozvěděla konec kupování koberců, to je o nervy, začít a nic. V některých situacích je to , při trestném činu, dokonce snad polehčující okolnost.
Průvodce nic neříkal o tom, že by v Matale měly být nějaká zajímavost kromě té, kterou jsme nenašli, ani přírodní, ani lidské dílo, nám se přesto zjevilo něco mimosmyslového, nadpozemského, fantasmagorického, co by v našich studenohlavých končinách nemohlo vzniknout: obrovský nadýchaný několikapatrový šlehačkový dort, plný fondánových ozdob, figurek, růžiček a zvířátek. Boční vstup:
Tento skvost národního uměleckého a kulturního dědictví nám měl zůstat utajen!
Na hlavní věži byl asi milion ze 30 milionů hinduistických bohů vyvedených do nejmenších podrobností.
Vchodové dveře byly vyvedeny v nedivočejších barvách, což poněkud znedůvěryhodňovalo nápisy na letišti, že držení a požívání drog se trestá smrtí. To by tady museli být mrtví všichni zedníci.
V chrámu vládl čilý ruch, lidi sourali tam a zpět a vůbec se nebáli, že jim evidentně šílené přezrávající lotosy spadnou na hlavu.
Aby jim tam věrci nenaťapali, ve vchodu měli důmyslnou rohožku. Všichni Srílančani jsou bosáci, a tak důstojné lýtko matróny v pompézním hedvábném sárí
i lehká panenská nožka v nevinném vyšívaném bavlněném voálu s krajkovou spodničkou
byla demokraticky v této nedemokratické socialistické zemi omyta ze stejné louže.
Rozhodli jsme se, že si nemůžeme nechat ujít příležitost prozkoumat tak výjimečnou pamětihodnost, obzvlášť, když jsme tam byli nejen jediní turisti, ale zcela určitě jediní ten týden, spíš měsíc, možná i celý rok. Nechali jsme se vtáhnout do historie tvorby hinduistického hnutí...
Obešli jsme chrám - okraj střechy byl okrášlen pantheonem, který víc než důstojně doplňoval upoutávku ze šlehačkové čepice nad hlavním vchodem:
Plot u parkoviště nesl vývěsní štíty jednotlivých značek, vymalované s největší pečlivostí a s nějvyšším možným počtem známých barev, co je schopno lidské oko pojmout.
Upozorňuji zejména na moji oblíbenou Kálí, dvanáctirukou, tančící na hlavách usmrcených mužů - studijní materiál pro Reny k její nové knize.
Někteří bohové by z našeho pohledu mohli zobrazovat různé lidské vlastnosti, tak jak nám už kdysi vnuknul Ezop a od té doby se to s náma vleče; jenže hinduisté to vidí jinak, skoro každé zvíře, brouk, květina...je posvátná, má svůj příběh a své kladné vlastnosti. Bohové jsou přece vzorem vlastností a konání (až na Ganéšu, toho mám ráda taky a koukám, že v tomhle chrámu mi nějak unikl). Na téhle přehlídce bych já měla jasno - osel, žlučí zelená slepice, neupřímná žena s více tvářemi...a ono to tak určitě není.
Někteří bohové byli postaveni do důmyslné interakce ze střech budov, ale také s různými průmyslovými předměty.
Když jsme skoro celý chrám obešli, narazili jsme na obvyklé zázemí srílanské nádhery. Víme už, kde vzniklo přísloví "nahoře huj,...".
Ale zase jsou za tím vidět vysoké hory Středozemního pohoří, které je vysoké až 2.500m a zdvíhá se na poměrně malém ostrově od výšky mořské hladiny, jeho svahy jsou hodně strmé a dramatické.
No a když jsme to tak celé obkroužili, tak jsme si říkali, jak to, že Lonely Planet takovou nádheru mohlo vynechat. I když to nebyl asi žádný umělecký zázrak, za vidění to rozhodně stálo. A průvodce občas upozorňoval i na mraveniště vlevo a velký mangovník vpravo, tak jak je možné, že tuto historickou parádičku přeskočil? A za hlasitého přemítání jsme dorazili za roh, kde právě čilí zedníci dostavovali zadní část domečku a chystali se lepit nové bůžky.
Oni to asi lidi, co psali průvodce, ještě možná ani neviděli. Všimli jsme si, a vy si taky všimnete při pozorném prohlížení, že sem-tam vykukoval za figurkami kus surového betonu; přikládali jsme to proběhlé rekonstrukci a jen nám potvrzovalo historický původ objektu. Pro dnes všecko, příště možná už Kandy. //249//
SPICE GARDEN Cestou do hor klima zmírní, srážky jsou četnější a vydatnější a v tomo skoro normálním (pro Evropana) horoucím létě se pobřežní strohá vegetace změní v tropický prales. Jediná cesta, která vede do Kendy, je poseta ukazateli ke "spice gardens". Jsou to tiché pralesní zahrady se vstupným mírným a nákupem povinným, dostanete zvláštní teplý nápoj z čaje, kakaa, mléka a vody (někteří ketři měli možnost ochutnat) a uvidíte všechno, kvůli čemu se Marco Polo vláčel přes půl světa. Zahrady obhospodařují mnichové, anebo prostě bosí Kohanti, co se za mnichy vydávají.
Kakao - na kakaovníku jsou stále poupata, květy i plody. Boby jsou tak podivně přilepené ke kmeni, že jsem si myslela, že provázející mnich je nainstaloval pro turisty.
Skořice - pro nevěřící měl Kohantmnich připravené kousky kůry ve skleničce
Kapok - strom plodí lusky, které jsou plné vaty, jíž se plní polštáře a přikrývky. Jinak se kapok používal k inkvizici, to ještě uvidíte později. Snad, aliko.