Touhle teorií jsme byli vybaveni před návštěvou. Protože přehradu už nikdy nenapustili, byla jsm zvědavá na hráz "zevnitř", tedy z té vypouklé strany, a taky na to, jak může vypadat dno Orlíku? Sice po 50 letech na suchu, ale stejně...a taky kolik asi tak může 300 milionů tun kamení - jako panelák? Jako Tesco Letňany?
Čekala, jsem, že uvidím tohle a vedle toho opravdu velkou hromadu hlíny:
Bez vody, nejsme blbá, vím, že voda není.
Přijeli jsme k přehradě od konce, tedy po proudu řeky Vajont. Cestou jsme míjeli několik horských přehrad; měla jsem představu, jak by to asi mělo vypadat. Pořád jsem čekala nějakou díru a na konci hráz, hodně vysokou. Pořád jsme jeli, už jsme minuli muzeum katastrofy, jedno parkoviště, druhé, třetí...a pořád jsme to jezero neviděli. Na protějším srázu, protože se jede mezi dost vysokými alpskými kopci, byla vidět světlá plocha v délce a výšce několika set metrů - že by to byl pozůstatek po sesuvu? Ale kam se to teda vysypalo? Tamtem kopeček? Ale ne, to težko, vede po něm cesta a elektrické vedení.
Až jsme přijeli k hrázi. Před hrází je docela hluboká díra (mluvím o té straně, kde byla voda), ale ta díra po přehradě pořád nikde. Ona tam totiž není. Tři sta milionů tun kamení zasypalo přehradu. A my jsme přijeli po tom sesuvu - do přehrady prostě spadla celá hora, která vodu kompletně vytěsnila a ta díra po jezeru prostě zmizela. Není CO napouštět, i kdyby někdo chtěl. Hráz stojí na suchu, z jedné strany asi do poloviny zasypaná zeminou, z druhé strany vysoká, viditelná soutěskou od Longarone. Obdivuhodné je, že je neporušená, že celý ten nápor katastrofy vydržela (i když - kdoví, jestli už Taliáni teď mluví pravdu...).
Jenomže celá ta obrovská hráz je jen malinká součást toho obrovské jezera, co bylo dřív jezerem a teď je horou. Celý rozsah nejde obsáhnout ani pohledem, ani rozumem, prostě si málokdo dokáže představit, jak mohla celá hora odejít do jezera. Tím spíš, že v té síle udělala obkrok - masa neleží přímo pod horou, ale o kus dál, tvoří samostatný kopec.
Hráz je ten malilinký oblouček vlevo od barevné skvrny:
Tady na tom obrázku je dobře vidět, odkud se půda utrhla - ale těžko si z toho představit rozměry.
Stojí za to se tam jet podívat - už jen pro to, abyste si ujasnili, jak můžou být věci v přírodě obrovské. Cestou do Itálie jsme se byli podívat na ledovec Pasterze u Grossglockneru v Alpách - a to je podobný zážitek. Ledovec vidíte celý, má 10 km a pořád se zdá, že je asi tak velký, jako široká silnice - dokud na něm neuvidíte člověka, který je skoro neviditelný. Na ledovec se díváte shora dolů do údolí a je tak monumentální, že ztrácí plasticitu - máte dojem, že se díváte na plochý obraz, mozek prostě nepobere obrázek, ke kterému nemá měřítko.
Dej si sklenku, nevíš co tě čeká venku.